Nikolaj Alexandrovič Chodorovič

Vystudoval Kyjevské reálné učiliště (1877), 2. vojenské Konstantinovské učiliště (1879) a Nikolajevskou akademii Generálního štábu (1890). Sloužil ve Varšavském vojenském okruhu. V letech 1899 – 1901 redigoval časopis Varšavskij vojennyj žurnal. V r. 1892 byl jmenován kapitánem Generálního štábu. Během rusko-japonské války byl náčelníkem správy vojenské dopravy v rámci 3. mandžukuoské armády. V únoru 1905 byl povýšen na brigádního generála, v r. 1906 se stal prozatímním gubernátorem v Sumách. V letech 1906 – 1911 zastával funkci náčelníka Generálního štábu Kyjevského vojenského okruhu, v letech 1911 – 1914 náčelníka štábu Omského vojenského okruhu. V srpnu 1914 vznikla v Kyjevě pod jeho patronací Česká družina. Podílel se na začleňování zajatých Čechů, sloužících v rakousko-uherské armádě, do československých legií. Po revoluci v r. 1917 byl penzionován a zůstal v Kyjevě. V r. 1919 se stal předsedou kyjevské pobočky Svazu měst a Alexejevského výboru pro raněné. Bojoval v občanské válce. Po dobytí Kyjeva Dobrovolnickou armádou 31. srpna 1919 byl k dispozici hlavnímu veliteli Ozbrojených sil Jihu Ruska. V listopadu 1919 byl společně s Wrangelovou armádou evakuován. V emigraci žil zpočátku v Dubrovníku v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kde byl nejprve členem srbské vládní komise pro péči o ruské uprchlíky a později působil jako srbskou vládou jmenovaný pomocník správců různých velkostatků. Bezprostředně před odjezdem do Československa pracoval v Bělehradě na Ministerstvu války v úřadu inspektora dělostřelectva. V červenci 1922 přijel do Prahy, kde získal vládní finanční podporu za pomoc při formování československých legií za první světové války. Spolupracoval s Vojenským ústavem vědeckým. Pracoval v archivech, zabýval se dějinami československého osvobozeneckého hnutí. S Ministerstvem zahraničních věcí spolupracoval při řešení otázek v rámci Ruské pomocné akce. Byl členem výboru Fondu pro pomoc ruským studentům v ČSR, Svazu ruských válečných invalidů v Československu, náčelníkem 4. oddělení Ruského vševojenského svazu v Československu (1930 – 1932), předsedou Gallipolského krajanského spolku (1933 – 1936) a čestným předsedou Ruského svazu účastníků Velké války. Publikoval v časopisech a novinách. Zemřel po těžké nemoci. Na základě rozhodnutí prezidenta republiky E. Beneše mu byla při pohřbu vzdána stejná vojenská pocta jako generálům československé armády. Urna s popelem byla uložena v Památníku národního osvobození na Vítkově, za okupace byla přenesena do hrobu jeho ženy na ruský hřbitov na Olšanech. V současné době se o hrob stará Československá obec legionářská.