Michail Semjonovič Iljaševič

Karaim (příslušník krymského národa). Po maturitě na rostovském gymnáziu sloužil na frontě, v době občanské války vstoupil do Dobrovolnické armády. V r. 1918 se účastnil Prvního Kubáňského (ledového) pochodu. Byl vážně raněn. V r. 1919 studoval na Právnické fakultě Charkovské univerzity, ale již v následujícím roce pracoval v soukromé obchodní firmě na Krymu a současně studoval v Městském vyšším právnickém institutu v Sevastopolu. V říjnu 1920 byl s armádou generála P. N. Wrangela evakuován do tábora v Tuzle nedaleko Konstantinopole a v prosinci 1921 přijel do Československa. Studoval na Ruské právnické fakultě v Praze (1922 – 1926), ale vzhledem ke své invaliditě studia nedokončil. Vydával a byl jedním z redaktorů časopisu Studenčeskije gody, byl jedním z redaktorů časopisu Gody a noviny Vtoroje pokolenije. Byl členem redakčního kolektivu Almanachu na památku 10. výročí bitvy u Zborova a 50. výročí rusko-turecké války (za osvobození Slovanů), který vydal Ruský spolek válečných invalidů v Praze v r. 1927. Pracoval jako obchodní zástupce v různých českých i zahraničních firmách. V r. 1927 byl obchodním zástupcem firmy se smíšeným zbožím, od r. 1932 byl zástupcem ředitele firmy E. Schifferes & J. Weintraub v Praze. V r. 1935 pracoval u firmy Fernand Mattes a v r. 1937 byl zaměstnán ve firmě Anton Mardešič, import rybích konzerv a dalmatských plodin. Od r. 1938 byl zaměstnán jako úředník u tkalcovské firmy Sochor a poté ve firmě Sotex ve Dvoře Králové nad Labem. Od r. 1940 provozoval v Praze vlastní firmu ILTEX. Byl členem Svazu ruských spisovatelů a novinářů v ČSR (1926), Svazu ruských studentů, Spolku ruských válečných invalidů a místopředsedou Svazu druhého pokolení. Koncem druhé světové války odjel přes Německo do Argentiny.