Jelizaveta Viktorovna Kutlvašrová

Střední vzdělání získala na dívčím gymnáziu v Kansku. V r. 1919 se seznámila s K. Kutlvašrem a na jeho žádost jí byl umožněn odjezd s legionáři do Československa. Lodí cestovala z Vladivostoku do Nagasaki, Singapuru, Terstu a odtud vlakem přes Rakousko do Československa. Po příjezdu do Prahy se za Kutlvašra provdala a žila s ním v posádkových městech, kde působil. Po zrušení čs. armády v r. 1939 se přestěhovali do Prahy. Poté, co byl v r. 1948 po únorovém komunistickém převratu její manžel odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu na doživotí, usilovala o jeho předčasné propuštění. Sama se v té době mohla živit jenom příležitostnými pracemi. Pracovala postupně ve firmě Orion v balírně čokoládových bonbonů, v obchodním centru Diamant na Václavském náměstí měla na starosti sklad porcelánu, na stavbě tzv. mostu inteligence v Braníku sbírala kovy, uklízela v okolí Švermova mostu, pracovala jako slévačka ve firmě Motex, ve Vkusu pracovala jako švadlena a v Družstvu invalidů opravovala deštníky. V r. 1960 byl Kutlvašr předčasně propuštěn, ale brzy nato zemřel. K. usilovala o jeho soudní rehabilitaci. V r. 1968 se aktivně zapojila do činnosti K 231 a obrodného procesu. V témže roce zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949, ale plné rehabilitace svého muže (po listopadu 1989) se nedožila. Byla pohřbena na hlavním Olšanském hřbitově.