Jevgenij Ivanovič Meľnikov

Po Říjnové revoluci v r. 1917 žil v Polsku. Vystudoval soukromé ruské gymnázium s vyučováním v polštině bez práva na vstup na polské vysoké školy. Po ukončení střední školy pracoval jako kopáč. V r. 1929 přijel do Československa, externě složil maturitu na ruském gymnáziu a začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy archeologii a dějiny umění. Během studia obdržel stipendium T. G. Masaryka pro vědecké pracovníky Archeologického institutu N. P. Kondakova, jehož se stal členem. V r. 1935 dokončil studium s titulem doktora filozofických věd. Zůstal členem Archeologického institutu N. P. Kondakova, ale bez nároku na plat. Do r. 1940 se živil výukou ruštinu. Vystupoval proti přeložení institutu do Bělehradu. V letech 1940 – 1945 znovu pracoval v Archeologickém institutu N. P. Kondakova. Po válce se zabýval otázkami ruské lexikografie, morfologie a dějinami ruského jazyka. Od r. 1946 do r. 1952 učil na Gymnáziu E. Beneše a dával soukromé hodiny. Vystudoval filologii na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze (1953 – 1956) a současně učil ruštinu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Od r. 1953 byl vědeckým pracovníkem v lexikografickém oddělení Ústavu jazyka a literatury ČSAV. Byl členem autorského kolektivu Velkého rusko-českého slovníku (1952 – 1964). Zabýval se problémem očištění ruského jazyka od zbytečně převzatých slov z cizích jazyků. V r. 1995 se naposledy zúčastnil vědecké konference o ruské emigraci. Jeho vzpomínky na Kondakovův institut zaznamenala na diktafon L. Běloševská (1996).