Boris Konstantinovič Semjonov

Vystudoval Sergijevské reálné učiliště v Pskově a od r. 1912 studoval na Právnické fakultě Petrohradské univerzity. V r. 1914 vstoupil jako dobrovolník do armády. Po dokončení zkrácených kurzů na Vladimirském vojenském učilišti byl v r. 1915 v hodnosti podporučíka poslán na frontu. V srpnu téhož roku padl do německého zajetí a byl internován v zajateckém táboře. V dubnu 1919 vstoupil do Libavského dobrovolnického střeleckého oddílu A. P. Livena. Poté co onemocněl tyfem, byl nucen zůstat s částí Severozápadní armády generála N. N. Judeniče v Estonsku v Pečorech. Nejprve pracoval v dílně na výrobu učebních pomůcek a od října 1921 učil na Lavrovském soukromém gymnáziu. V r. 1924 přijel do Československa a začal studovat na Ruské právnické fakultě v Praze (studium dokončil v r. 1927). Byl členem literárního uskupení Poustevna (od r. 1924), Ruského demokratického studentského svazu a strany Rolnické Rusko (od r. 1926 člen ústředního výboru a od prosince 1927 člen stranické rady). Publikoval v časopisech Gody, Volja Rossii a Svoimi puťami. V r. 1927 se vrátil do Estonska do Pečor. Pracoval jako instruktor mimoškolního vzdělávání Svazu ruských vzdělávacích a dobročinných spolků v Estonsku, hrál ochotnické divadlo. V r. 1933 přijel do Prahy jako delegát na sjezdu strany Rolnické Rusko. Po obsazení Estonska Sovětským svazem v r. 1940 byl zatčen a v únoru 1941 odsouzen k patnácti letům odnětí svobody. Zemřel ve vězení. V r. 1994 byl rehabilitován.