Ivan Petrovič Něstěrov

Člen Strany socialistů-revolucionářů (eserů). Narodil se v měšťanské rodině. Vystudoval vysokou zemědělskou školu. V r. 1917 se stal členem Minského městského zastupitelstva. Byl členem Ústavodárného shromáždění a v r. 1918 jedním ze zakladatelů Výboru členů Ústavodárného shromáždění. Účastnil se II. Všeruského sjezdu Sovětů dělnických a vojenských delegátů. Patřil k významným představitelům Politického centra v Irkutsku, kde se na přelomu let 1919 a 1920 účastnil převratu proti A. V. Kolčakovi. Byl jedním z velitelů eserských ozbrojených sil. Do Československa přijel v březnu 1922 z Vladivostoku. Krátce byl zaměstnán v kanceláři Zemgoru (Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv; nepolitická organizace pomáhající emigrantům) v Bratislavě, poté pracoval jako hospodářský správce ozdravovny pro nemocné tuberkulózou Zemgoru v Budech u Uhlířských Janovic a působil jako vychovatel chlapců v tzv. Žekulinských koloniích. V r. 1934 pracoval jako řidič. V r. 1938 získal příslib domovského práva v Praze. Byl členem vedení výboru pražského Zemgoru a spořitelny Slavjanskaja vzaimnosť, členem Spolku účastníků Volžského povstání v r. 1918. 26. května 1945 byl zatčen jednotkami sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ, deportován do SSSR a 24. září 1945 odsouzen za členství ve Straně socialistů-revolucionářů k pětiletému vězení a následnému vyhnanství. Nejprve byl vězněn ve vladimirském tranzitním vězení a od 27. května 1950 si trest vyhnanství odpykával v Bogučarském okrese Krasnojarského kraje. Poté, co byl 11. června 1956 propuštěn, se s podlomeným zdravím vrátil do Prahy. Je pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech. 21. července 1992 byl rehabilitován.