Semjon Nikolajevič Nikolajev

Čuvaš (příslušník turkického národa). Vystudoval čuvašskou pedagogickou školu (kde několik let pracoval jako učitel ruského jazyka a matematiky) a teologický seminář (1903 – 1906). Během studia se aktivně zapojil do revolučního hnutí. V r. 1905 se podílel na vzniku školní organizace Strany socialistů-revolucionářů (eserů) v Simbirsku a redigoval ilegální školní časopis. Byl autorem výzvy ke studentům středních škol v Simbirsku, která byla schválena místní stranickou komisí a vydána tiskem. V r. 1906 se účastnil nelegálního čuvašského sjezdu, na kterém byla založena čuvašská organizace socialistů-revolucionářů, stal se tajemníkem výkonného výboru této organizace a tajemníkem časopisu Chipar. V letech 1906 – 1910 studoval na Právnické fakultě Kazaňské univerzity. Byl vůbec prvním Čuvašem, který získal vysokoškolské vzdělání. Pracoval jako učitel a právník u okružního soudu v Simbirsku. V r. 1909 byl poslán do vyhnanství do Jenisejské gubernie. V r. 1915 byl přidělen do školy pro praporčíky při Pavlovském vojenském učilišti. Sloužil u 142. pěšího pluku v Simbirsku. V létě 1917 působil jako smírčí soudce v Čeboksarech. V r. 1918 byl pověřen vedením čuvašského oddělení gubernského výboru pro vzdělávání, poté byl tajemníkem Výboru ústavodárného shromáždění. V Ufě byl zatčen přívrženci A. V. Kolčaka. Byl členem Ústavodárného shromáždění Dálněvýchodní republiky a soudním úředníkem ve Vladivostoku. Byl v kontaktu s československými legionáři. Od r. 1922 žil v emigraci v Československu. Pracoval nejprve v kanceláři Zemgoru (Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv; nepolitická organizace pomáhající emigrantům), později byl ředitelem Ruské knihovny Zemgoru v Praze (1929 – 1945). Byl členem Strany socialistů-revolucionářů a Zemgoru (v letech 1925 – 1933 jeho tajemník). 24. května 1945 byl zatčen jednotkami sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ, deportován do SSSR a odsouzen k pěti letům v nápravněpracovních táborech a vyhnanství za „členství v eserské vládě v r. 1918“. Od r. 1946 byl v gulagu, od 25. května 1950 ve vyhnanství v Bogučarském okrese Krasnojarského kraje. V r. 1955 byl propuštěn a vrátil se do Československa. Napsal nepublikované paměti Krušenije Komuča (jsou uloženy ve Státním archivu Ruské federace) a publikované paměti (Vospominanija, Russkaja tradicija, 2015). Byl pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech. 21. července 1992 byl rehabilitován.