Boris Nikolajevič Rabinovič

V r. 1900 založil diskuzní studentský kroužek. Byl členem Strany socialistů-revolucionářů (eserů). Od r. 1902 se angažoval v revolučním hnutí; byl členem revoluční bojové skupiny, podílel se na několika teroristických akcích. V r. 1911 byl zatčen za přípravu atentátu na ministerského předsedu P. A. Stolypina, ale pro nedostatek důkazů byl zproštěn viny. Po maturitě na penzenském gymnáziu vystudoval Báňský institut. V r. 1914 byl mobilizován a přidělen k 44. dělostřelecké brigádě. V r. 1917 se stal vedoucím Vojenské organizace Strany socialistů-revolucionářů při 12. armádě a místopředsedou výkonného výboru Sovětů střelecké divize Severního frontu. Jako zástupce 12. armády byl členem Prozatímní rady Ruské republiky a stal se členem Ústavodárného shromáždění. Emigroval během občanské války, v r. 1921 přijel do Československa. Byl zaměstnán v redakcích časopisu Orbis a novin Volja Rossii, spolupracoval s berlínskými novinami Dni, Golos Rossii aj. Od konce dvacátých let žil ve Chvalech, kde pracoval v drůbežárně manželů Archangelských. Byl tajemníkem Zahraniční delegace Strany socialistů-revolucionářů a od r. 1921 tajemníkem Zemgoru (Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv; nepolitická organizace pomáhající emigrantům). 30. července 1942 byl v Praze zatčen gestapem a jako Žid deportován do Terezína. 4. srpna byl převezen do koncentračního tábora v Malém Trostinci, kde zemřel.