Nikolaj Alexandrovič Avenarius
Studoval na Rybinském gymnáziu a od r. 1913 na 10. moskevském gymnáziu. V r. 1915 začal studovat na Moskevském technickém učilišti. Na začátku r. 1916 absolvoval kurzy pro řidiče a mechaniky při tomto učilišti a v dubnu téhož roku byl převelen k automobilovému oddílu ženijního praporu Západního frontu. Během Říjnové revoluce v r. 1917 aktivně bojoval proti bolševikům. V r. 1918 se mu podařilo dostat se z Moskvy na Ukrajinu a odtud k příbuzným do Bessarábie do města Soroca. Pracoval jako domácí učitel, dělník na pile a strážce v ovocném sadu. V srpnu 1919 přešel rumunskou hranici a přes Oděsu odjel do Sevastopolu, kde pracoval v opravně obrněných vozidel. V zimě téhož roku vstoupil do Dobrovolnické armády, v níž sloužil u 133. simferopolského pěšího pluku a později u 8. baterie dělostřelecké brigády Kornilovovy divize. V listopadu 1920 byl na lodi Saratov evakuován ze Sevastopolu do Konstantinopole. V létě 1921 odjel do Rumunska, kde byl zatčen tajnou policií a obviněn z propagace komunismu. Propuštěn byl až osobním zásahu rumunské královny Marie. Na konci listopadu 1923 přijel do Československa. Studoval v Ruském vyšším učilišti dopravních techniků a na Českém vysokém učení technickém v Praze. Studium dokončil v r. 1926. Odjel na Slovensko, kde pracoval na opravách odvodňovacího systému na řece Dudváh. Od únoru 1927 pracoval v kanceláři ministerstva financí v Liptovském Mikuláši a od r. 1929 žil v Martinu, kde si otevřel soukromou technickou firmu. V témže roce získal československé občanství. Byl členem Spolku ruských inženýrů a techniků v ČSR. Během druhé světové války se zapojil do protifašistického odboje. Ukrýval vojáky a parašutisty, kterým se podařilo uprchnout ze zajateckých táborů a pomáhal jim dostat se k partyzánům nebo na frontu. V prosinci 1944 ho zatklo gestapo, ale za úplatek 20 000 korun byl propuštěn. Po r. 1948 pracoval v dolech v Turčianských Teplicích a v Pezinoku. V padesátých letech byl z politických příčin pronásledován a s rodinou se musel přestěhovat z Martina do Bystričky. Od r. 1955 žil v Bratislavě. Pracoval ve firmě Geodézia a kartografia.
Otec: Alexandr Nikolajevič Avenarius (majitel závodu).
Manželka: Jaroslava Katarína, rozená Mňačková (manželství bylo uzavřeno 26. 7. 1936; sestra spisovatele L. Mňačka).
Děti: Alexander (16. 5. 1942, Turčiansky Svatý Martin – 26. 10. 2004), historik, byzantolog. V r. 1963 dokončil studium na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Byl zaměstnán v Historickém ústavu Slovenské akademie věd, ale po r. 1968 musel z ústavu odejít. Pracoval ve Slovenském ústavu památkové péče a ochrany přírody. V r. 1984 se vrátil do Historického ústavu SAV, kde pracoval až do smrti. Jako pedagog působil na Trnavské univerzitě, na Univerzitě Komenského a na Prešovské univerzitě, kde na Pravoslavné bohoslovecké fakultě založil a vedl katedru byzantologie.
Авенариус, Николай Александрович. Кремнистый путь. Волшебный фонарь, Москва 2012