Alexandr Petrovič Antipov

Po maturitě na německém gymnáziu v Petrohradě (1914) začal studovat na Právnické fakultě Petrohradské univerzity. V r. 1916 absolvoval zrychlené kurzy pro důstojníky v elitním vojenském učilišti Pažeskij korpus v Petrohradě a poté jako praporčík polního dělostřelectva bojoval v první světové válce. V únoru 1918 byl zajat a internován v německém táboře pro zajaté ruské důstojníky ve východním Prusku. V říjnu 1918 byl propuštěn, odjel do Novočerkassku a vstoupil do Dobrovolnické armády. Účastnil se bojů na Kavkaze v oblasti města Minerální Vody. V listopadu r. 1920 byl se zbytkem Wrangelovy armády evakuován z Krymu na poloostrov Gallipoli. Od prosince 1921 žil v Bulharsku, kde v Sofii absolvoval šestiměsíční obchodní kurzy Ministerstva obchodu. Pracoval jako úředník pro korespondenci v angličtině a němčině pro tabákovou firmu Sultania. V srpnu 1923 nelegálně přijel do Československa. Dostal povolení usadit se v Praze. Byl členem Gallipolského krajanského spolku. V r. 1927 dokončil studium na Ruské právnické fakultě v Praze. V letech 1928 – 1931 byl zaměstnán v pražské továrně na nákrčníky Siegmund Federer jako úředník pro cizojazyčnou korespondenci (francouzština, němčina). Poté se několik let živil překlady a dával soukromé hodiny cizích jazyků (ovládal šest řečí). Od 1. srpna 1939 do 2. června 1945 pracoval jako ruský korespondent a překladatel v pražské pobočce Škodových závodů. V r. 1927 se stal členem euroasijského hnutí, v r. 1929 byl zvolen členem a tajemníkem výboru jeho pražské pobočky, počátkem třicátých let plnil povinnosti předsedy této pobočky. Publikoval v euroasijském tisku – Novaja epocha a Jevrazijskije tětradi, přednášel na veřejných večerech a schůzích eurasijců. 1. června 1945 byl v Praze zatčen jednotkami sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ za „členství v kontrarevoluční organizaci“. Záznamy jeho výslechů umožňují upřesnit řadu událostí, spojených s činností eurasijského hnutí. Rozhodnutím Zvláštní rady NKVD SSSR ze dne 20. října 1945 byl odsouzen k desetiletému pobytu ve výchovném pracovním táboře. Podle údajů MV SSSR zemřel brzo po odsouzení v Butyrském vězení na zápal plic. 28. února 1991 byl rozhodnutím Prokuratury SSSR rehabilitován.