Vladimir Nikolajevič Šokorov

Pocházel ze šlechtické rodiny. Vystudoval 3. moskevskou kadetní školu (1886), Alexandrovské pěchotní učiliště (1888) a Nikolajevskou akademii Generálního štábu (1900). Od r. 1901 sloužil v hodnosti kapitána jako operační důstojník štábu 19. armádního sboru ve Vitebsku. Účastnil se rusko-japonské války. V r. 1908 byl povýšen na plukovníka a v r. 1915 na brigádního generála. Účastnil se první světové války, nejprve v Haliči v Karpatech jako velitel 55. pěšího Podolského pluku, od ledna 1915 jako hlavní ubytovatel 10. armády a od října 1916 jako velitel štábu 39. armádního sboru. Od dubna 1917 velel 46. pěší divizi a 28. října 1917 byl T. G Masarykem jmenován velitelem Československého armádního sboru v Rusku. V červenci a srpnu 1918 byl hlavním velitelem spojeneckých jednotek na Sibiři. Byl jmenován divizním generálem Československého armádního sboru v Rusku. Na konci srpna 1918 byl jmenován hlavním inspektorem československých vojenských jednotek. Na jaře 1920 emigroval s manželkou a tchyní na legionářské lodi Madawaska a 22. dubna téhož roku přijel do Československa. Za zásluhy v československém zahraničním odboji ihned získal československé občanství. V květnu 1920 vstoupil v hodnosti divizního generála do československé armády a byl přidělen jako generál pro zvláštní službu k presidiálnímu odboru ministerstva národní obrany. Jeho hlavním úkolem bylo udržovat styky s ruskými emigranty v Československu a v dalších evropských zemích a prověřovat jejich požadavky. Otázka jeho penzionování se později stala předmětem ostrého sporu mezi ministerstvem a Generálním štábem československých ozbrojených sil. 1. září 1925 byl Š. proti své vůli penzionován v hodnosti generála pěchoty. Je pohřben v kryptě chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.