Vsevolod Vladimirovič Kolomackij

V r. 1909 začal studovat na Kyjevsko-Podolském duchovním učilišti. V r. 1914 nebyl kvůli těžké krátkozrakosti mobilizován do ruské armády, avšak v září se stal průzkumníkem u 3. roty České družiny. V r. 1915 absolvoval Kyjevské vojenské učiliště, v březnu 1916 byl propuštěn z čs. legií a odveden do ruské armády, ve které až do konce r. 1917 sloužil u 127. pěšího pluku. V lednu 1918 vstoupil do Dobrovolnické armády jako velitel 1. pěšího Markovova pluku. V srpnu 1920 byl evakuován z Krymu na poloostrov Gallipoli a odtud odjel do Rumunska. Ilegálně přijel do Československa, kde jako člen České družiny získal občanství a vstoupil do armády. Od r. 1921 sloužil jako důstojník u 19. pěšího pluku v Mukačevu. Po odchodu z armády v r. 1923 byl v lednu 1924 vysvěcen na jáhna a poté na kněze. Ve spolupráci s architektem N. N. Paškovským řídil stavbu pravoslavných kostelů v Československu (např. v Užhorodě, Svaljavě, Rakošinu, Olomouci, Třebíči aj.). Od r. 1928 vydával v klášteře ctihodného Jova Počajevského v Ladomirové časopisy Pravoslavnaja Lemkovština a Pravoslavnaja Karpatskaja Rus´. V r. 1933 se stal dočasným vojenským kaplanem při zemském velitelství v Brně. V r. 1935 byl jmenován církevním referentem Eparchiální správy České pravoslavné eparchie a současně organizoval výstavbu kostelů v Mukačevské a Prešovské eparchii. 28. září 1942 byl ve městě Kąty Wrocławskie zatčen a odsouzen k nuceným pracím, později mu byl povolen návrat do Prahy. Pracoval nejprve v cukrovaru, později jako kreslíř ve filmovém studiu AFIT (byl jedním z autorů prvního českého animovaného filmu Svatba v Korálovém moři). V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání. Po skončení války ho vláda jmenovala do čela Československé pravoslavné církve. Od června 1945 pomáhal s opravou zničených chrámů a zřizováním církevních farností na Moravě. 13. prosince 1945 přijal v klášteře ctihodného Jova Počajevského v Ladomirové mnišské postřižiny a jméno Andrej. V červenci 1946 byl jmenován představeným církevní obce při chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanském hřbitově v Praze, ve stejném roce se stal igumenem a v r. 1947 archimandritou. Od r. 1948 učil praktickou liturgii v pravoslavných seminářích (Karlovy Vary, Praha) a od r. 1950 na Pravoslavné teologické fakultě v Prešově. Redigoval a připravoval k tisku církevní literaturu, např. tzv. ladomirovský Velikij sbornik. V r. 1952 byl ze všech pedagogických a církevních funkcí odvolán a v dubnu byl jmenován představeným pravoslavné farnosti v České Lípě. Od r. 1957 žil v Rumburku, kde byl pověřen opravou kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Byl pohřben na městském hřbitově v Rumburku.