Nikolaj Nikolajevič Paškovskij

Studoval architekturu v Polytechnickém institutu v Petrohradě (1915 – 1916). Během občanské války vstoupil do Dobrovolnické armády. 1. listopadu 1920 byl evakuován z Krymu do tábora na poloostrově Gallipoli. V srpnu 1921 odjel do Konstantinopole a 19. listopadu téhož roku přijel do Československa. Pokračoval ve studiu architektury na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT (1921 – 1927). V r. 1924 byl společně s dalším studentem architektury S. G. Klodtem přizván V. A. Brandtem k práci na projektu ruského pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech v Praze. Po dokončení studia v r. 1927 pracoval v architektonické kanceláři Stanislava Režného, v níž v letech 1927 – 1930 pracoval na projektu vily K. Kramáře ve Vysokém nad Jizerou. Jeho nejvýznamnějším dílem je třílodní funkcionalistický kostel blahoslavené Anežky (dnes sv. Anežky a patronů českých) v Praze na Spořilově, který byl v r. 2011 prohlášen národní kulturní památkou. Tento kostel P. projektoval v r. 1934 již jako šéf architektonické kanceláře S. Režného. Ve druhé polovině třicátých let měl společný ateliér s architektem L. S. Ladou-Jakuševičem. P. navrhoval občanské stavby (Národní dům v Užhorodu, nemocnice pro duševně choré děti v Bratislavě), obytné domy (letní sídlo manželů Čížkových v Černošicích u Prahy) a pravoslavné chrámy (chrám ve vsi Russkoje-Rakošino nebo v Mukačevu na Podkarpatské Rusi). Účastnil se mezinárodních architektonických soutěží (společně s S. G. Klodtem např. vyhrál soutěž na projekt pravoslavného kostela ve Varšavě; v r. 1929 se zúčastnil architektonické soutěže na projekt pamětního kostela v Bruselu). Kromě architektury se věnoval výtvarnému umění (akvarel, knižní ilustrace). Vedl architektonické oddělení Ruského kulturně-historického muzea a byl členem jeho muzejní komise. V letech 1938 – 1942 redigoval časopis Russkij zodčij za rubežom. Byl místopředsedou Jednoty ruských architektů v ČSR, členem vedení Spolku ruských inženýrů a techniků v ČSR, tajemníkem Svazu ruských inženýrů a techniků v ČSR, členem Národního svazu nového pokolení – Národního svazu práce a Bratrstva pro pohřbívání ruských pravoslavných občanů a pro ochranu a udržování jejich hrobů v ČSR. 14. května 1945 byl zatčen jednotkami sovětské kontrarozvědky SMERŠ, deportován do SSSR a odsouzen k deseti letům v nápravněpracovních táborech v Karagandě. V r. 1955 se vrátil do Prahy, v r. 1965 byl rehabilitován. Je pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.